Zvířata
v naší zoo

Žije v lesnatých oblastech na omezeném území ve východní Africe. Celkový počet těchto agapornisů se odhaduje na méně než 20 000 jedinců, jejich stavy v přírodě se neustále snižují v důsledku využívání jejich přirozeného prostředí k zemědělským účelům.

Na většině území je běžný a není ohrožený, ale také jeho stavy vlivem odchytu klesají. Dá se velmi dobře ochočit a často se chová v zajetí.

Dožívá se 40-50 let, výjimečně až 70 let. Stejně jako ostatní ary se naučí dobře napodobovat lidská slova nebo jiné zvuky.

Velmi často se chová v zoologických zahradách i u soukromých chovatelů, také indiáni ochočené ary často chovají ve svých chýších. Jejich stavy v přírodě jsou poměrně uspokojivé hlavně díky obrovskému areálu rozšíření. Patří mezi dlouhověké papoušky a dožívá se i přes 50 let.

Arassariové jsou příbuzní mnohem větším tukanům. U tohoto druhu lze obě pohlaví snadno rozlišit, samci jsou zbarvení černě, kdežto samice spíše do šeda. Většinu života tráví v korunách vysokých stromů deštných pralesů a jen málokdy slétá na zem. V přírodě zatím není ohrožený.

Ve své domovině je často považován za škůdce, který ničí úrodu na polích i v sadech a na většině území není ohrožený. Často se chová i v zoologických zahradách a u soukromých chovatelů, ale pro jeho hlasitý křik se nedoporučuje chov v domácnosti.

Ozývají se velmi hlasitým křikem a v přírodě je snadnější tyto aratingy slyšet nežli vidět, jejich výrazné žlutooranžové zbarvení připomíná květy v korunách stromů. Dožívají se 20 až 30 let. V přírodě jsou ohroženi lovem pro chov v zajetí i úbytkem jejich přirozeného prostředí.

V přírodě je ohrožený lovem, jeho populace se odhaduje na pouhých 6 000 kusů.

V křídlech mají ostré kostěné ostruhy, které používají při vzájemných soubojích i při obraně před nepřáteli. Domorodí indiáni často vybírají mláďata z hnízd a chovají je jako hlídače, čáje jsou totiž velmi ostražité a křikem upozorní na každého vetřelce, který se objeví v blízkosti jejich vesnice.

Je méně známý než čáp bílý, protože žije skrytým způsobem života v hlubších lesích. U nás je veden jako kriticky ohrožený druh, počet hnízdících párů se odhaduje na 300 - 400. Na zimu odlétá do Afriky nebo jižní Asie. Dožívá se až 18 let.

Na rozdíl od pštrosů dvouprstých nebo nandu má zakrnělá křídla, která jsou dlouhá jen 10 cm. Velmi rychle běhá, při útěku dělá až 2,7 m dlouhé skoky a vyvine rychlost 48 km/hod. V některých oblastech se vyskytuje velmi hojně a bývá farmáři považován za škůdce. Dobře plave a velmi rád se koupe.

V přírodě zatím není ohrožený, protože loví jedovaté hady, je považován za užitečného a lidé jej nepronásledují. Žije na savanách, kde neloví střemhlavým letem, ale potravu sbírá při chůzi. Menší kořist spolkne celou, větší si přidržuje nohama a trhá si ji silným zobákem. V jižní Africe se dokonce na farmách chovají ochočení ptáci, kteří pomáhají farmářům lovem nebezpečných hadů.

Tento velký holub by podle nedávných výzkumů DNA mohl být nejbližším žijícím příbuzným vyhynulého dronta mauricijského neboli blbouna nejapného. Dronte byl nelétavý až metr vysoký pták žijící pouze na ostrově Mauricius, kde byl v 17. století vyhubený.

Dříve se nazývala husa indická, v létě se rozmnožuje ve střední Asii v okolí horských jezer. Na zimu se stahuje jižněji do Indie, Pákistánu a Myanmaru. Občas ji lze zastihnout v Evropě, včetně naší republiky, kde se vyskytují jedinci uniklí z chovů. Na několika místech ve světě byla i vysazena.

Starší název je husice nilská. Ve starém Egyptě došlo k její domestikaci, domácí formy se však nezachovaly. Lze ji zastihnout i na mnoha místech v Evropě, kde byla v minulosti vysazována, u nás se také objevuje a výjimečně zde i hnízdí v severních Čechách nebo na Tovačovsku.

Občas se vyskytuje i u nás a jinde v Evropě, dříve zde byla vzácná, ale od poloviny minulého století se objevuje pravidelně a dokonce u nás hnízdí. Předpokládá se, že by ve většině případů mohlo jít o ptáky uniklé z chovů. Je částečně tažná, jedinci z východní Evropy zimují v Malé Asii, v menší míře i na jihu Evropy.