Zvířata
v naší zoo

V přírodě zatím není ohrožený, protože loví jedovaté hady, je považován za užitečného a lidé jej nepronásledují. Žije na savanách, kde neloví střemhlavým letem, ale potravu sbírá při chůzi. Menší kořist spolkne celou, větší si přidržuje nohama a trhá si ji silným zobákem. V jižní Africe se dokonce na farmách chovají ochočení ptáci, kteří pomáhají farmářům lovem nebezpečných hadů.

Tento velký holub by podle nedávných výzkumů DNA mohl být nejbližším žijícím příbuzným vyhynulého dronta mauricijského neboli blbouna nejapného. Dronte byl nelétavý až metr vysoký pták žijící pouze na ostrově Mauricius, kde byl v 17. století vyhubený.

Tento houbovník vytváří velké kolonie, které mohou mít až deset metrů v průměru. V mořích jej nalezneme až do hloubky okolo 40 m. Ohrožuje jej, stejně jako ostatní druhy korálnatců, především znečištění moří a zvyšování teploty vody v důsledku změny klimatu země.

Ze smyslů má nejlepší čich a sluch, zrak je poměrně slabý. Dříve byl řazen k chudozubým, se kterými ale není příbuzný, jen se jim trochu podobá vnějším vzhledem a způsobem života. Dožívá se okolo 20 let.

Hrošík vede skrytý způsob života v tropických pralesích, kde žije samotářsky nebo v párech. Objeven byl až v 19. století a některé poznatky o jeho životě byly získány teprve v zoologických zahradách. O jeho stavech v přírodě není mnoho informací, odhadují se jen na několik tisíc jedinců, proto se řadí mezi ohrožené druhy zvířat.

Tito hroznýši jsou v přírodě ohrožení především devastací přirozeného životního prostředí a vypalováním původních pralesů, kterých na Madagaskaru zbylo jen asi 10 %. Jejich přímý vývoz z Madagaskaru je téměř nemožný, přestože domorodci zde prodávají suvenýry vyrobené z jejich kůže.

Jedinci, kteří jsou od malička zvyklí na manipulaci se nikdy nesnaží kousnout a zůstávají krotcí.

U nás se vyskytuje jen ojediněle, většinou zde jen protahuje a velmi vzácně i zimuje.

Dříve se nazývala husa indická, v létě se rozmnožuje ve střední Asii v okolí horských jezer. Na zimu se stahuje jižněji do Indie, Pákistánu a Myanmaru. Občas ji lze zastihnout v Evropě, včetně naší republiky, kde se vyskytují jedinci uniklí z chovů. Na několika místech ve světě byla i vysazena.

Starší název je husice nilská. Ve starém Egyptě došlo k její domestikaci, domácí formy se však nezachovaly. Lze ji zastihnout i na mnoha místech v Evropě, kde byla v minulosti vysazována, u nás se také objevuje a výjimečně zde i hnízdí v severních Čechách nebo na Tovačovsku.

Občas se vyskytuje i u nás a jinde v Evropě, dříve zde byla vzácná, ale od poloviny minulého století se objevuje pravidelně a dokonce u nás hnízdí. Předpokládá se, že by ve většině případů mohlo jít o ptáky uniklé z chovů. Je částečně tažná, jedinci z východní Evropy zimují v Malé Asii, v menší míře i na jihu Evropy.

Rozšířená je v Americe, subsaharské Africe a jižní Asii. Vzácně se objevuje i v Evropě. Na většině území je běžná a není ohrožená.

Hvězdice mají ústa na spodní straně tělového terče, při pozření větší kořisti mohou vychlípit žaludek mimo tělo a po jejím strávení jej stáhnou zase zpět. Mají také velkou regenerační schopnost a dokážou nahradit ztracená ramena.

Patří k nejohroženějším ptákům a podle IUCN je veden jak druh kriticky ohrožený. V Africe jich žije jen několik set v několika koloniích a v Arábii je jen jedna velmi malá kolonie. Dříve byl mnohem více rozšířený a hnízdil i ve střední Evropě, kde byl vyhuben asi před třemi sty lety.

Pochází z jihovýchodní Asie, kde se chovaly již před několika tisíci lety, zejména pro produkci vajec.

Stejně jako u levharta se u jaguára občas vyskytují černě zbarvení jedinci. Nejde o žádný zvláštní druh, ale jen o barevnou odchylku, které se říká melanismus, u jaguárů je však poměrně vzácný. Samice proto ve vrhu může mít černě i normálně zbarvená mláďata. Ale i u takto zbarvených zvířat lze při bočním osvětlení pozorovat na srsti původní kresbu. Návštěvníci si takto zbarvené jedince často pletou s pumou, která však nikdy černá, ale má okrové, šedé, hnědé nebo nažloutlé zbarvení.