Zvířata
v naší zoo

Tento houbovník vytváří velké kolonie, které mohou mít až deset metrů v průměru. V mořích jej nalezneme až do hloubky okolo 40 m. Ohrožuje jej, stejně jako ostatní druhy korálnatců, především znečištění moří a zvyšování teploty vody v důsledku změny klimatu země.

Ze smyslů má nejlepší čich a sluch, zrak je poměrně slabý. Dříve byl řazen k chudozubým, se kterými ale není příbuzný, jen se jim trochu podobá vnějším vzhledem a způsobem života. Dožívá se okolo 20 let.

Hrošík vede skrytý způsob života v tropických pralesích, kde žije samotářsky nebo v párech. Objeven byl až v 19. století a některé poznatky o jeho životě byly získány teprve v zoologických zahradách. O jeho stavech v přírodě není mnoho informací, odhadují se jen na několik tisíc jedinců, proto se řadí mezi ohrožené druhy zvířat.

Tito hroznýši jsou v přírodě ohrožení především devastací přirozeného životního prostředí a vypalováním původních pralesů, kterých na Madagaskaru zbylo jen asi 10 %. Jejich přímý vývoz z Madagaskaru je téměř nemožný, přestože domorodci zde prodávají suvenýry vyrobené z jejich kůže.

Jedinci, kteří jsou od malička zvyklí na manipulaci se nikdy nesnaží kousnout a zůstávají krotcí.

Hroznýši psohlaví pohlavně dospívají po třech letech i dříve a dožívají se přes dvacet let. Jsou ohrožení ničením přirozených stanovišť, vypalováním původních pralesů, kterých na Madagaskaru zbylo jen asi 10 % i lovem pro kůži. Poměrně často se chovají v teráriích i v zoologických zahradách, kde se je daří občas rozmnožovat.

Dříve se nazývala husa indická, v létě se rozmnožuje ve střední Asii v okolí horských jezer. Na zimu se stahuje jižněji do Indie, Pákistánu a Myanmaru. Občas ji lze zastihnout v Evropě, včetně naší republiky, kde se vyskytují jedinci uniklí z chovů. Na několika místech ve světě byla i vysazena.

Starší název je husice nilská. Ve starém Egyptě došlo k její domestikaci, domácí formy se však nezachovaly. Lze ji zastihnout i na mnoha místech v Evropě, kde byla v minulosti vysazována, u nás se také objevuje a výjimečně zde i hnízdí v severních Čechách nebo na Tovačovsku.

Občas se vyskytuje i u nás a jinde v Evropě, dříve zde byla vzácná, ale od poloviny minulého století se objevuje pravidelně a dokonce u nás hnízdí. Předpokládá se, že by ve většině případů mohlo jít o ptáky uniklé z chovů. Je částečně tažná, jedinci z východní Evropy zimují v Malé Asii, v menší míře i na jihu Evropy.

Rozšířená je v Americe, subsaharské Africe a jižní Asii. Vzácně se objevuje i v Evropě. Na většině území je běžná a není ohrožená.

Hvězdice mají ústa na spodní straně tělového terče, při pozření větší kořisti mohou vychlípit žaludek mimo tělo a po jejím strávení jej stáhnou zase zpět. Mají také velkou regenerační schopnost a dokážou nahradit ztracená ramena.

Patří k nejohroženějším ptákům a podle IUCN je veden jak druh kriticky ohrožený. V Africe jich žije jen několik set v několika koloniích a v Arábii je jen jedna velmi malá kolonie. Dříve byl mnohem více rozšířený a hnízdil i ve střední Evropě, kde byl vyhuben asi před třemi sty lety.

Stejně jako u levharta se u jaguára občas vyskytují černě zbarvení jedinci. Nejde o žádný zvláštní druh, ale jen o barevnou odchylku, které se říká melanismus, u jaguárů je však poměrně vzácný. Samice proto ve vrhu může mít černě i normálně zbarvená mláďata. Ale i u takto zbarvených zvířat lze při bočním osvětlení pozorovat na srsti původní kresbu. Návštěvníci si takto zbarvené jedince často pletou s pumou, která však nikdy černá, ale má okrové, šedé, hnědé nebo nažloutlé zbarvení.

Jaguár má robustnější postavu než levhart a relativně kratší ocas a nohy. Ve větších černých skvrnách nazývaných rozety mají ještě jednu nebo i více černých teček, ty u levhartů chybí. Občas se u něj vyskytují i černě zbarvení jedinci. Ve střední Americe, Mexiku a USA je již vzácný, ale v mnoha nepřístupných oblastech Jižní Ameriky jsou však jeho stavy ještě na přijatelné úrovni. V zajetí se dožívá až 20 let, v přírodě však většinou pouze okolo 15 roků.

Jeho početnost se od poloviny minulého století zvýšila, ale i tak se jeho stavy odhadují na pouhých 5 000 jedinců.Hlavní hrozbou je přeměna mokřadů na zemědělskou půdu a ztráta přirozeného prostředí. Dospívá ve 2 - 3 letech. V roce 2016 olomoucká zoo poskytla vejce pro reintrodukci těchto ptáků přímo do rezervace na Dálném východě.

Od ostatních druhů jeřábů se tento druh odlišuje některými anatomickými znaky, chováním i hlasem. Jeho hlas zní jinak než hlasy ostatních druhů jeřábů. Často posedávají a hřadují na stromech a někdy si na nich staví i hnízda. To je také pro ostatní jeřáby velmi netypické. V toku provozují zvláštní tance, které jsou součástí předsvatebního chování.